Jak pracovat s majiteli psů ve složitých situacích 14.-16.3.2025 v Kyjově

Samozřejmě to nebudete jen o práci s klienty, ale budete se učit pracovat i sami se sebou, protože i my instruktoři podléháme emocím, předpokladům a nevhodným vzorcům chování a uvažování.

Případná podobnost s reálnými lidmi je čistě náhodná. Ale troufneme si předpokládat, že částečně nebo v mírnější formě jste již takové klienty měli možnost potkat osobně. A to zejména tehdy, pokud se profesně specializujete na řešení problémového chování psů. Jestli vás zaskočili a nevěděli jste si tak úplně rady, jak se zachovat a jak s nimi hovořit a jednat, je tahle akce přesně pro vás:

MAJITEL ZÁVISLÝ NA SVÉM PSOVI: Pes mu nahrazuje vztahy s lidmi, a proto velmi obtížně nese jakýkoliv druh odloučení. Nechce si připustit, že by se o jeho psa mohl starat i někdo jiný a pes by mohl být spokojený. Vůbec si nedovede představit, že by svého psa nechal samotného – pes by dle jeho názoru trpěl, a proto on sám prožívá velké pocity úzkosti, pokud ho má opustit. Obvykle ví nejlépe, co jeho pes potřebuje a hlavně, co v žádném případě nedokáže nebo nezvládne, čímž staví sobě i okolí do cesty virtuální hranice, kterými se brání jakékoliv změně. Dokonce tímto způsobem může i uměle udržovat nebo vytvářet problém, aby se udělal zajímavý pro okolí a přitáhl pozornost. Případně se naopak snaží svého psa od ostatních doslova izolovat, aby jej měl jen pro sebe (např. nechci, aby kdokoli mého psa krmil; nikomu ho nepůjčím, chci aby poslouchal jen mě…). Na psa může majitel vyvíjet nevědomky velký tlak, protože očekává, že pes jej bude bránit, chránit a bude mu oporou v náročných situacích, ve kterých se sám cítí nejistě. Můžeme například pozorovat, jak majitel psa doslova vystrkuje před sebe jako bariéru.

ÚZKOSTNÝ MAJITEL S PEČOVATELSKÝM SYNDROMEM: Majitel potřeby, pocity a komfort psa nadřazuje nad své potřeby i potřeby všech ostatních (pes má ve všem přednost). Majitel silně prožívá jakékoliv projevy diskomfortu psa a okamžitě na ně reaguje. Cítí se totiž odpovědný za to, jak se pes cítí a předsevzal si, že jeho pes se vždy musí cítit pouze dobře. Vzhledem k tomuto nastavení je pes obvykle také velmi citlivý, protože mu díky přístupu majitele chybí zdravá odolnost vůči běžným stresorům. Pes také často tohoto nastavení majitele využívá, aby jej doslova cíleně psychicky vydíral. Pes záměrně a cíleně používá kňučení, štěkání, strachovou a úzkostnou komunikaci (vyvalené oči, uši přiložené k hlavě, přikrčené tělo…) ke komunikaci s majitelem a k dosažení svých cílů. Z jeho strany jde o herecký výkon. Změna přístupu je pro majitele velmi obtížná, protože je v zajetí svých představ, jak jeho pes trpí a že něco takového nesmí dopustit. Je pro něho snazší nežádoucí chování psa pochopit, přijmout a i nadále se snažit psovi vyhovět a přizpůsobit se mu. Ačkoliv to majiteli může přinášet chvilkové pocity úlevy, celkově trpí, protože je nucen svůj život a své potřeby odložit na vedlejší kolej. Tento problém vzniká často tehdy, pokud byl pes např. jako štěně dlouhodoběji nemocný.

ZASKOČENÝ MAJITEL NEPŘIPRAVENÝ NA PROBLÉMY: Majitel si pořizoval psa s představou, že pes mu přinese do života jen štěstí a radost a poslušnost má už v základní výbavě. A náhle zjistí, že má psa, který vykazuje nějaký druh problémového chování, které narušuje nebo znemožňuje běžné fungování celé rodiny. Takového psa nechtěl a nečekal – majitel je frustrovaný, ztrácí zájem. Často problémy psa přichází řešit někdo, kdo si psa nepořídil (pořídit si jej nechtěl) a nakonec je to on, na koho tato povinnost zbyla nebo spadla. Obvykle jde o problémy spojené s nestandardní povahou psa (bojácnost, vzrušivost…) nebo s nevhodným přístupem ke psu a s nevyhovujícími životními podmínkami (pes vykazuje známky dlouhodobé stresové zátěže). Řešení proto vyžaduje od majitele (celé rodiny) významnou celostní změnu přístupu a životního stylu, které se brání. Hledá jednoduchý a co nejméně namáhavý způsob, jak to udělat, aby se pes změnil. Nemá totiž čas, chuť ani energii zabývat se psem, a to ze dvou nejčastějších důvodů: Buď se majitel psa chce (potřebuje) věnovat i jiným aktivitám (nejen psovi). Nebo musí řešit jiné závažnější problémy, které vyčerpávají jeho kapacity (se psem potřebuje už jen relaxovat). Paradoxně však může být takový majitel velmi vytrvalý pokud jde o hledání a zkoušení jednoduchých řešení. U ničeho však dlouhodobě nevydrží a často už předem pronáší „zkusil jsem už všechno a nic nefunguje„.

MAJITEL, KTERÝ SI PŘIŠEL PRO POTVRZENÍ: Majiteli chybí vnitřní motivace ke změně a k cílené práci na řešení. Vlastně sám necítí potřebu chování svého psa řešit, ale obvykle na něj tlačí okolí, že by s tím měl něco dělat. Aby okolí i sám sobě dokázal, že situaci řeší, tak vyhledá odbornou pomoc psího instruktora. Buď očekává, že to za něho odborník rychle a snadno vyřeší. Proto se obvykle snaží přehodit na něho odpovědnost za výsledek (instruktor může za to, že problém trvá nebo se zhoršuje – není to jeho vina). Nebo chce pouze potvrzení, že jeho situace je bezvýchodná, nemá řešení, a je tudíž v pořádku, když s chováním svého psa nic nedělá. Setkat se můžeme i s případy, kdy za odborníkem přímo někdo majitele vyslal (formou dárkového poukazu apod.) a ten logicky ani netuší, jaká je jeho objednávka – co chce. Pasivně čeká, co s ním odborník udělá. Ve všech případech však majitele nezajímá řešení ve smyslu návodu na cílenou práci se psem, pro to si nepřišel.

USPĚCHANÝ CHRONICKÝ ODMÍTAČ ŘEŠENÍ: Majitel odmítá jakýkoliv návrh na řešení problémového chování svého psa. Vždy si najde vážný důvod, proč to či ono nejde nebo nemůže udělat. Výsledkem bývá, že psí instruktor dře jako mezek (vymýšlí varianty, nové nápady, hledá řešení a možnosti aplikace do praxe) a klient nedělá nic 😊. Pokud už nějaký návrh aplikuje, vždy si jej přizpůsobí a udělá si to po svém. Což obvykle vypadá tak, že vynechá v rámci zjednodušení to podstatné. Nejčastěji je velmi obtížné vysvětlit mu koncept krok za krokem. Majitel svévolně přeskakuje kroky a chce po psovi rovnou výsledek. Dělá experimenty typu „co se stane, když…“. Díky tomu se ocitáme s řešením opět na začátku nebo může problém i zásadně zhoršit. Při dalším setkání si stěžuje, že jsme mu poradili špatně, naše metody nefungují, snaží se v nás vyvolat pocit viny a chce jiné „lepší“ avšak pohodlné řešení. Pokud už se podaří dosáhnout nějakého zlepšení, majitel je stále nespokojený, protože pouze zlepšení je mu na nic (např.: pes vydržel v klidu sám doma hodinu, ale on potřebuje, aby vydržel osm hodin).

VYTVRVALÝ MAJITEL S VYTRVALÝM PROBLÉMEM: Majitel se neustále vrací a stěžuje si, že problém trvá. Dotazováním obvykle zjistíte, že se nic nezměnilo, vše je při starém a majitel nesplnil žádné úkoly. Znovu mu celou problematiku a důvody proč vysvětlíte, včetně toho, co má dělat doma. Za týden je tu klient znovu a situace se opakuje. V podstatě to vypadá, že jde o to, kdo to vydrží déle 😉 Instruktor má dojem, že majitel psa je hluchý, blbý nebo oboje. Nejčastější příčinou bývá, že tito majitelé jsou v zajetí automatických vzorců chování, a to zejména pokud jsou pod vlivem dlouhodobého stresu nebo mají naučené dovednosti použít ve stresujících situacích.

INTROVERTNÍ UZAVŘENÝ vs VYSÁVAJÍCÍ EXTROVERTNÍ MAJITEL: Uzavřený majitel psa téměž nekomunikuje a nedává najevo ani žádné emoce. Pro nás je taková situace velmi obtížná, protože nám chybí průběžné důležité informace: zda nám klient rozumí, jaký je jeho názor, jestli jej to baví, zajímá, dává mu to smysl, zda s návrhy (ne)souhlasí a zda mu (ne)vyhovují. Pokud se ho na něco zeptáme, odpoví max. ano/ne/nevím. Jsme tak nuceni pracovat jen s minimální zpětnou vazbou a obdobné problémy mívá i pes. Opakem je klient, který z nás hodlá vyždímat maximum. Obvykle má tento majitel pocit, že jeho pes a problémy, které řeší, jsou největší, výjimečné, speciální a má velkou potřebu o svém psovi a jeho problémech hovořit s kýmkoliv, kdo je po ruce. Potřebuje enormní množství pozornosti a často nerespektuje, že i ostatní potřebují dýchat případně mít chvilku volna a soukromí. Pronásleduje, tlačí a zahlcuje složitými dotazy a dlouhými příběhy. Je těžké jej udržet u jednoho tématu a dávat v jeho přítomnosti i dostatek prostoru ostatním účastníkům.

My tu v příkladech sice hovoříme o majiteli, tím však nebývá jen jedna osoba, ale obvykle jde o celou rodinu.

BONUS

JAK HOVOŘIT O „KONEČNÉM“ ŘEŠENÍ: Jsou životní situace, kdy je potřeba otevřít téma, zda by psovi nebylo lépe v jiné rodině (nebo uvažovat o euthanasii). Toto řešení je často spojeno s velmi silnými emocemi všech zainteresovaných. Jeho otevření však může být skutečným řešením, motivací ke změně nebo zdrojem úlevy, protože situace není beznadějná. Pojďme si i tuto možnost probrat s otevřeností a citem.