Vnitřní motivace je jakási šedá eminence, která stojí za vším tím naším i psím chtěním. Temná hmota, o které víme, že existuje, i když ji nikdo nikdy neviděl, protože se projevuje prostřednictvím toužení a emocí. Kde se tedy bere? A co s ní? Můžeme ji v případě psů nějak ovlivnit, změnit nebo využít?
Pokud to vezmeme od lesa, tak vnitřní motivace má své kořeny v evoluci, kdy se miliony let vývoje a reakcí na nejrůznější ekologické změny vepsaly do genů. Výsledkem je (zjednodušeně řečeno) šelma psovitá, která má své specifické potřeby – například lovit, chránit své teritorium, komunikovat apod. Své potom udělal i proces domestikace, protože původní psovité šelmy například neměly (a divoce žijící vlci, lišky, kojoti… stále nemají) potřebu spolupracovat s člověkem.
Každá naše domestikovaná psovitá šelma je ale jiná a má trochu jiné potřeby (vnitřní motivaci). To má na svědomí naše šlechtitelské úsilí, kdy v chovu cíleně protěžujeme nejen konkrétní fyzické znaky, ale i vzorce chování, tedy povahu. Pokud se na to podíváme prakticky, už při výběru plemene, chovatelské stanice, potažmo rodičů svého štěněte, si více méně i volíme základní sortiment vnitřní motivace. A ta bude pochopitelně jiná v případě kokra, německého ovčáka, borderky nebo bišonka. Každé plemeno má své specifické potřeby, se kterými už toho mnoho nenaděláme a je tedy zbytečné se divit, že třeba kokr má potřebu pořád čuchat a slídit a borderka pást.
Na tomto místě by se mohlo zdát, že vnitřní motivace je vrozenou, a tedy neměnnou, záležitostí zapsanou v genech. Že je to něco, co během života psa těžko ovlivníme. Určitě to pro část psích potřeb platí, ale rozhodně ne pro všechny. O tom vypovídá například i zkušenost naší kolegyně Andrey Šimoníkové, která se věnuje loveckému výcviku retrieverů. Jak už vyplývá z názvu plemene, jejich lovecká aktivita sestává především z přinášení – tedy z aportování. Uplatnění těchto psů má však v dnešní době často jiné cíle, než tomu bylo v minulosti. Retrievery si asociujeme spíše jako psy rodinné, případně vodicí, asistenční nebo canisterapeutické, než lovecké. A proto se ne zřídka lze setkat s retrieverem, který nemá přirozený zájem o aport. Zkrátka, kterému chybí vnitřní motivace pro aportování. Ale chybí úplně a nezvratně?
Náš mozek je fascinující orgán a ukrývá v sobě mnohá překvapení. Mimo jiné i fenomén, který bychom mohli nazvat „předpřipravené učení“. Jde o jev, kdy některé naše evoluční potřeby „spí“, ale jen do chvíle, než je ten správný podnět probudí. Stačí pár zkušeností (nebo třeba i jen jedna jediná) a staronová vnitřní motivace je na světě. Příkladem takového předpřipraveného učení je třeba strachová reakce na výstřel. Je mnoho psů, kteří jsou „připraveni začít se bát“ a stačí jedna zkušenost s výstřelem a je „vymalováno“. Ale podívejme se na život i z té světlé stránky. U retrievera je možné díky stejnému principu probudit potřebu aportovat tím, že jej aportování začneme učit stejně, jako psy „neaportéry“. Když jej za pokroky budeme odměňovat formou her (motivací je spolupráce s člověkem) nebo pamlsky (motivací je chuť a hlad – to mají retrieveři pořád), tak tato příjemná vzájemná interakce může přirozené vlohy „probudit“. Přenos hodnot tedy může fungovat i na úrovni vnitřní motivace, i když výsledky zaručit samozřejmě vždy nelze. Co nebylo předpřipraveno, to vydolujeme jen těžko.
Zapomínat bychom ale neměli na to, že zásadním způsobem ovlivňuje potřeby (vnitřní motivaci) našeho psa i míra stresové zátěže. A to nejen ta aktuální. Ale hlavně ta, která byla na úplném začátku vývoje plodu a života štěněte. Míra stresu matky i rané zkušenosti v socializačním období mají nesmazatelný vliv, protože po celou tuto dobu dochází k formování mozku.
Asi se shodneme na tom, že stres zásadním způsobem ovlivňuje, jak citliví budeme na podněty z okolí. Pokud jste někdy měli třeba psa, který má strach ze zvuků, tak víte, že reaguje na mnohem více zvuků (spouštěčů), než pes, který má stabilnější nervovou soustavu a nebojí se. A strach je jednou z nejsilnějších vnitřních motivací. Tak silnou, že u bojácných psů může být motivace skutečným oříškem, protože chtějí jen to jedno: přestat se nebo nezačít se bát. U těžkých případů pak často nezbývá jiné řešení než pomocí psychofarmak ovlivnit přímo produkci hormonů v mozku, aby začali chtít i něco jiného a bylo možné jim tréninkem pomoci.
Z biologického hlediska totiž tohle všechno (evoluce, domestikace, šlechtění, stresová zátěž) ovlivňuje produkci hormonů v našem těle – například: adrenalin, serotonin, testosteron, oxytocin… A právě tyhle hormony rozhodují o tom, jaké budeme pociťovat potřeby a na jaké smyslové vjemy (spouštěče) budeme mít potřebu reagovat. Jinými slovy: po čem budeme toužit a co náš přiměje k činu. Například spouštěč v podobě pachu cizí feny bude mít jiný účinek (nebo také žádný) na štěně a jiný na samce v pubertě. A tím se dostáváme k tomu, že vnitřní motivace není tak stálá, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale v průběhu života se mění. A také se konečně dostáváme k názvu našeho článku, protože o produkci hormonů náš pes vážně nerozhoduje.
Vnitřní motivaci našich psů sice můžeme ovlivnit zejména chovem a v menší míře i využitím přenosu hodnot. Obecně ale platí, že ji musíme především naplnit, protože hormonům neporučíme. To hormony poroučejí nám. Proto pokud budeme našemu psovi omezovat, zakazovat nebo znemožňovat naplnění jeho vnitřních potřeb, nikam to nepovede. Výsledkem bude frustrovaný pes, který místo spolupráce s námi, bude myslet jenom na to, jak dostat to, co skutečně chce. A to (nadneseně řečeno) i přes naši mrtvolu 🙂
Situace ale není beznadějná. Potřeby a emoce, které k životu probouzejí hormony, lze krotit tréninkem sebekontroly. Ale tento trénink musí mít logiku. Neměli bychom zapomínat na to, že někdy své potřeby pes naplnit musí, i když to nemusí být vždycky hned teď. Proto se vyplatí naplňovat přirozené potřeby formou odměn. Zkrátka psa odměňovat tím, co skutečně chce, za to, co chceme my: za pozornost, klid, chůzi na prověšeném vodítku, přivolání, trpělivost atp. Což je systém „pes se nažral a koza zůstala celá“. Ale aby se nám něco takového mohlo úspěšně podařit, je nutné odpoutat se od představy, že odměna = pamlsek nebo hračka a razantním způsobem si rozšířit sortiment odměn.
Domestikovaným psovitým šelmám a jejich motivaci zdar!
Nezapomeňte si přečíst i naše starší články na téma motivace:
MOTIVACE A SPOUŠTĚČE aneb proč pes někdy reaguje a někdy ne (1. díl)
NA VLNĚ VNĚJŠÍ MOTIVACE aneb v hlavní roli přenos hodnot (2. díl)
PS: Nechcete si nechat ujít žádné novinky a bonusové materiály zdarma navíc? Žádný problém, stačí, pokud se přihlásíte do našeho JdeTo Fun Clubu.