Asi nikdo nebude zpochybňovat, že psí instruktor je z velké části především učitelem. A že o tom, jak úspěšný z pohledu svých klientů bude, rozhodují především jeho schopnosti vysvětlovat a předávat své zkušenosti dál.
Na začátku své instruktorské profesní dráhy (jako samouk ovlivněna klasickým školstvím mého mládí) jsem se domnívala, že učitel musí být především odborník na to, co učí. Ideálně po pánu Bohu hned ten druhý největší. Na první pohled je to správná cesta. Přesto mne dovedla k velké spoustě základních učitelských chyb:
-
- Učila jsem i to, co už dávno moji klienti věděli i beze mne.
- Učila jsem výhradně svůj názor, svůj pohled na věc a vyžadovala jsem, aby všichni přemýšleli a jednali stejně jako já.
- Domnívala jsem se, že musím své klienty nejprve vybavit rozsáhlou teorií, než je pustím do praxe. A přesto klienti v praxi selhávali. Proč? No protože zahlcení informacemi nakonec vůbec nevěděli, co mají dělat.
- Měla jsem pocit, že musím znát odpověď na vše, že nesmím udělat chybu (nebo ji přiznat), že nesmím váhat…
A právě moje chyby mne přivedly k hledání jiné cesty. Cesty – jak učit efektivněji. Nebylo to (a vlastně stále není) snadné. Nová cesta, jak učit, ode mne totiž paradoxně vyžaduje, abych se vzdala kontroly nad tím, co budu učit. Abych se vzdala představy, že já vím nejlépe, co druzí potřebují. Abych se vzdala samolibé myšlenky, že jen já znám to nejlepší a tedy správné řešení. A abych se zbavila nutkání, že musím svoje myšlenky, řešení a vidění světa učit ostatní.
Místo toho se učím, jak být svým klientům průvodcem na cestě za poznáním a soustředím se na proces učení jako takový. Jak to vypadá v praxi? Zkrátka nechám své klienty dělat to, co se chtějí naučit nebo v čem se chtějí zlepšit. Dám jim předem jen ty nejnutnější instrukce např. cíl aktivity nebo pravidla hry (pokud vůbec), a pak je to nechám vyzkoušet i za tu cenu, že nadělají spoustu chyb. Potom si probereme, co jsme zažili a hledáme řešení, jak to příště zkusit udělat jinak a lépe. A jdeme si to opět vyzkoušet. A tak pořád dokola, protože stále je co zlepšovat 😉
Samozřejmě, že aby něco takového fungovalo, je mým úkolem vytvořit pro to podporující atmosféru a bezpečné prostředí, ve kterém je naprosto v pořádku, dělat chyby a zažívat neúspěch. Potřebujete k tomu jen upřímnou zpětnou vazbu, chuť pomáhat a chuť hrát si, experimentovat a objevovat- zkrátka se učit.
Konečně mám pocit, že to to má smysl, protože:
-
- Učím to, co moji klienti teď a tady potřebují. Každý klient je jinak pokročilý, každý řeší trochu jiný problém, a proto jsem si uvědomila, že je ztrátou času, začínat se všemi na stejné startovní čáře. Nedej bože od začátku.
- Neustále se přesvědčuji, jak snadné je pro mé klienty propojovat si teoretické informace s tím, co skutečně prožili a díky tomu si je relativně snadno zapamatovat. Někdy jsou dokonce některé zkušenosti doslova nezapomenutelné 😉
- Jsem s klienty na jedné vlně. Už se mi nestává, že si na základě mého výkladu představí něco úplně jiného, než jsem měla na mysli. Máme totiž za sebou spoustu společných zkušeností a zážitků, na které stačí odkázat.
- Už nemusím znát odpovědi na všechny otázky. Mnohem lepší totiž je, hledat odpovědi společně. Každá akce tak přináší nové pohledy, přístupy, řešení… Učení totiž probíhá všemi směry, tedy nejen ode mne ke klientům, ale i od klientů ke mně a mezi klienty navzájem.
Pokud vás láká stejná učitelská cesta, tak se těším, že se na ní potkáme 🙂
Za JdeTo Team Hana Böhmová – po těch letech asi už vážně taky učitelka